Deska, která mi udělala velkou radost. Brooklynští GOSPEL nevydali album od roku 2005. „The Loser“ je tedy jejich teprve druhý dlouhohrající zářez. Na tři roky úplně utlumili činnost. Nelze ale říci, že by druhá deska nebyla očekávána. Svojí prvotinou „The Moon Is A Dead World“ poměrně dost rozčísli hardcoreové vody střetem hardcorepunku, screama a notně zduřelé progresivní složky. Ačkoliv se to v té době nabízelo, tak srovnání nesedělo. GOSPEL si vybudovali vlastní styl.

Nová deska silně staví na netradičních klávesových plochách, které často používají retro zvukové rejstříky, jež se rozpínají od hammondových sedmdesátek až po syntezátorové varhany. Ty jsou pak velmi často v ostrém kontrastu se zdivočelými neposednými kytarami. Skvěle fungují ale i pasáže, kde jsou kytary na klávesy mnohem těsněji nalepené a vzájemně rozvíjejí a doplňují své motivy. Kdyby GOSPEL ještě trochu víc šlápli na plyn a více se utrhli ze řetězu, budou mi připomínat tvorbu pensylvánských AN ALBATROSS z doby před více jak jednou dekádou. GOSPEL ale nepřešlapují určitou hranici tvrdosti. Mnohem častěji volí sofistikovanou progrockovou cestu před hrubou silou. Nerozpakují se ani delší dobu držet čistě instrumentální polohu. Takovým případem je závěr skladby „Tango“. To je ryzí progresivně laděná radost, která si ujíždí na aranžérské hravosti, bez toho, aby působila příliš onanisticky.

Těch sedmnáct let pauzy je na novém materiálu znát. Jak v tématech, tak v aranžérské dospělosti. Klávesy se staly mnohem více určujícím elementem pro jejich hudbu. Není se čemu divit, na debutu bylo mnoho materiálu už složeno, když se ke kapele John Pastir přidal. Nyní je znát, že je integrální součástí tvůrčího procesu a mnoho zásadních motivů se o jeho linky opírá. Návrat této kapely mě potěšil, neboť GOSPEL zestárli velmi příjemným způsobem a mě jejich návrat sedl jako málokterý jiný.

Poměrně výraznou složkou této desky je i zvukový design. Za ním stojí dva titáni zvukomalby. Kurt Ballou z CONVERGE, u kterého se nahrávalo, a Magnus Lindeberg, jenž se postaral o mastering. Výjimečná deska, která k sobě váže chaotické elementy řvaného hardcore a progresivní sedmdesátky. Kdyby KING CRIMSON chtěli hrát screamo, bude to znít nějak takhle.